• zus@netolice.cz
  • 388 324 361

A. Sarauer – Fr. Gregora

Alois Sarauer

16.6.1901 Netolice  –  30.12.1980 Brno

 

Pedagog a hudební skladatel, rodák z jihočeských Netolic. Základní školu absolvoval v Netolicích. V této době se učil hře na housle a klavír. Na žádost otce odešel na dvouletou Revírní školu v Písku a poté na Konzervatoř v Praze. Absolvoval klavírní a kompoziční oddělení pražské konzervatoře v r. 1926. Kompozici studoval u Jaroslava Křičky a klavír u Romana Veselého. Své hudební vzdělání doplnil ještě dalším soukromým studiem u Vítězslava Nováka /4 roky/ a Viléma Kurze /3 roky/. Vedle klavírního doprovazečství (spolupracoval se svou ženou, houslistkou J. Sarauerovou) se věnoval pedagogické činnosti. Učil na hudebních školách v Prachaticích (1926) a v Teplicích – Šanově (1926 – 38), kde jako zakladatel české hudební školy zastával funkci ředitele ústavu. Za druhé světové války založil a vedl hudební školu v Benešově u Prahy (1942 – 45) a současně učil v Mladé Boleslavi. Po roce 1945 se vrátil znovu do Teplic, kde byl také pověřen funkcí inspektora severočeských hudebních škol. Tuto funkci zastával velmi odpovědně, své mimořádné odborné a pedagogické dovednosti předával trpělivě všem pedagogům formou kurzů, přehrávek, hospitací, aby tak překonával všechny potíže spojené s osídlováním českého pohraničí a zakládáním nového českého hudebního školství. Přednášel na celostátních kurzech, deset let byl examinátorem při státních zkouškách na konzervatoři v Praze. V roce 1948 ho Městský národní výbor v Teplicích pověřil založením Krušnohorského symfonického orchestru a jeho uměleckým dozorem. V roce 1953 přijal místo profesora klavíru, pedagogiky a metodiky na brněnské konzervatoři a v roce 1957 odešel do svého rodného kraje do Českých Budějovic.

Těžiště skladatelské tvorby Sarauerovy spočívalo v kompozici instruktivních skladeb; jako pedagog vypracoval samostatnou metodiku výuky klavírní hry a v jejím rámci vytvářel i své skladby, ve kterých dovedl spojit základní uměleckou hodnotu s pedagogickým přístupem. Ačkoliv jsou jeho skladby určeny pro mládež a začátečníky všech stupňů, nejsou lehké. Jejich nacvičení vyžaduje nejen trpělivost, soustředěnou pozornost a přesnost, ale především inteligenci. A také dobrého učitele. Jsou vysoce hodnotné po stránce hudební a jejich pianistická stránka vede vždy k určitému cíli. Pro svou kvalitu jsou některé sbírky jeho klavírních skladeb vydávány i v zahraničí, jako v Německu, Rusku, Maďarsku, Japonsku, Anglii, Austrálii, USA, Kanadě, Švýcarsku atd..Svou klavírní tvorbou pro děti se Alois Sarauer právem zařadil mezi přední evropské tvůrce.

Všechno, k čemu dospěla dnešní světová klavírní stylizace v dílech největších mistrů, Debussyho, Prokofjeva aj., Sarauer zná a svou vlastní instruktivní tvorbou připravuje žáka k pochopení nového klavírního stylu. Ovšem v měřítku přiměřeném zkušenostem začátečníka.

Své celoživotní pedagogické zkušenosti uložil do klavírní školy, kterou sestavil a vydal spolu se Zd. Böhmovou a A. Grünfeldovou. Za tuto školu získává v roce 1979 cenu ministra školství.

V době kdy je A. Sarauer takzvaně „na odpočinku“, pobývá v Netolicích alespoň v letních měsících. Zde však neodpočívá. Celý den se zabývá svým obrovským alpiniem, stále tam něco aranžuje, zná stovky latinských názvů těchto zajímavých přírodních zázraků. A hlavně sleduje se zájmem hudební výchovu mládeže, s radostí vidí, když děti hrají rády jeho skladby a když s nimi vyhrávají při soutěžích.


Otec Aloise Sarauera byl Alois Sarauer (1874 – 1954), pedagog a hasičský pracovník, rodák z Chelčic na Vodňansku. Po absolvování příbramského učitelského ústavu vyučoval od roku 1893 více než tři desítky let na obecné škole v Netolicích.

Manželka Aloise Sarauera profesorka Jarmila Sarauerová se narodila 4.2.1903 v Plzni a zemřela 31.1.1982 v Českých Budějovicích. Byla absolventkou mistrovské školy houslové – žačkou Jaroslava Kociána.


A Sarauer byl členem Svazu českých skladatelů a koncertních umělců. Za svou práci byl oceněn Cenou Supraphonu (1971) a Cenou ministra školství Československé socialistické republiky (1979).


Výběr z tvorby: Obrázky z dětského života (1931), Z mladých let (1932), Malá klavírní suita (1941), Od rána do večera (1937), Sedm malých kousků (1939), Drobnosti (1945), Chvíle pohody (1950), Z kraje rybníků (1953), Dětem (1954), V ranní rose, Poetické variace, Črty, Čtyři skladby pro klavír, Klavírní škola pro začátečníky (spoluautor).

 

 

František Gregora

9.1.1819 Netolice  –  27.1.1887 Písek

 

František Gregora se narodil 9. ledna 1819 v jihočeských Netolicích do rodiny chudého obuvníka. Jeho rod zde byl uváděn již od konce 18. století. Právě v Netolicích se Gregorovi dostalo prvního hudebního vzdělání. Pod vedením tamějšího kantora Josefa Nuska se zde učil hře na varhany, klavír, housle a různé dechové nástroje. To mu umožnilo spoluúčinkovat v různých komorních a orchestrálních souborech, často také zpíval na bohoslužbách v netolickém kostele.

Gregorův rodný dům se nacházel ve Lhenické ulici, avšak byl zbořen a na jeho místě byl postaven dům nový. Ten od roku 1927 nese pamětní desku s nápisem: „Zde se narodil 9/1 1819 František Gregora, hudební skladatel“. Ulice byla na jeho počest přejmenována na Gregorovu a toto jméno nese dodnes. I přes zřejmý hudební talent chtěl však otec, aby syn kráčel v jeho stopách a aby se stal také obuvníkem. Synova záliba v hudbě ho netěšila a odmítal ho v ní jakkoliv podporovat. Podporu ovšem mladý František nacházel z matčiny strany, která mu údajně i přes otcovu nevoli tajně pořídila housle, aby na ně mohl cvičit i doma. V šestnácti letech se Gregora na přímluvu své matky a na doporučení svého učitele odebral do Českých Budějovic, kde začal studovat na učitelském ústavu (tehdy ještě německém). Láska k hudbě, které věnoval všechny své volné chvíle však byla silnější než chuť ke studiu. Brzy byl Gregora znám po celém městě a byl zván na všechny významné hudební produkce. I přes uznání, kterého se mladému a nadějnému Gregorovi dostávalo, nebyl hudebník spokojen. Studoval díla velkých hudebních mistrů a sám se již pokoušel komponovat své první skladby, což ho vedlo k zásadnímu rozhodnutí.

Pobyt ve Vídni

Touha po hlubším teoretickém hudebním vzdělání jej vedla k tomu, že opustil učitelský ústav a bez hmotných prostředků, dokonce prý i bez vědomí rodičů, se pěšky odebral do Vídně, kulturního a hudebního centra Evropy 19. století. Přijetí na proslulou vídeňskou konzervatoř mu však zpočátku bylo znemožněno, protože již překročil předepsaný věk řádného posluchače. Ujal se ho však profesor varhanické školy Josef Drechsler, který Gregoru vyučoval hře na varhany a po čase jej doporučil jako učitele hudby a klavíristu do několika zámožných vídeňských rodin. To Gregorovi značně pomohlo po finanční stránce, protože po příchodu do Vídně byl takřka bez prostředků a potýkal se s hmotnou nouzí. Působením v nejvyšších kruzích tehdejší vídeňské společnosti získal velmi cenné kontakty.

Díky své píli a nadání brzy dosáhl i svého vytouženého cíle – v pětadvaceti letech byl ředitelem Gottfriedem Preyerem mimořádně přijat na konzervatoř. Tam nejprve studoval harmonii a kontrapunkt a roku 1843 se stal řádným posluchačem profesora Antonína Slámy, u něhož studoval hru na kontrabas a pozoun.

Mimořádná vytrvalost a nadání přinesly ovoce, a tak Gregora roku 1847 s výborným prospěchem dokončil studium na konzervatoři a získal velkou stříbrnou Beethovenovu medaili. Ředitel konzervatoře dokonce před shromážděnou šlechtou prohlásil, že konzervatoř dosud tak výborného žáka neměla.

Návrat do Čech a působení v Písku

V revolučním roce 1848 se Gregora účastnil bojů na barikádách, a tak byl nucen opustit Vídeň a musel se opět uchýlit do Českých Budějovic. Krátce působil v Kaplici a zanedlouho se stal ředitelem chrámové hudby v nedalekých Vodňanech. Po dvouletém působení byl jmenován ředitelem kůru (regenschorim) při děkanském chrámu v Písku, kde setrval až do své smrti roku1887.

Působení v Písku bylo značně ovlivněno právě probíhajícím Českým národním obrozením. Vlastenecké tendence se plně projevovaly i v jeho tvorbě. Přestože nejprve vycházel z klasických vzorů, přiklonil se brzy k českému národnímu a lidovému slohu, což se nejvíce promítlo v jeho světských skladbách. Nadšený Gregora se brzy stal hlavním iniciátorem veškerého hudebního dění ve městě. Za podpory svých spolupracovníků a dalších významných píseckých osobností značně přispěl ke kulturnímu rozvoji v Písku. Přátelské styky navázal například s Adolfem Heydukem, který do Písku přišel roku 1860 a působil na tamní reálce jako profesor kreslení. Díky tomuto přátelství a společným zájmům ve veřejném životě se Heyduk jako autor textů podílel na několika Gregorových vokálních skladbách. Vedle svých povinností v chrámu se věnoval i pedagogické činnosti vyučoval zpěv na obou píseckých středních školách a založil dokonce i vlastní hudební školu, kde kromě zpěvu vyučoval i základy hudební teorie a hru na různé hudební nástroje. Vychoval tak nespočet hudebníků a pěvců jak pro chrámový sbor, tak pro pěvecký soubor Otavan, založený roku 1860. Obě tato hudební tělesa patřila ve své době k nejvýznamnějším v tehdejším prácheňském kraji. Jeho pedagogické činnost vyvrcholila roku 1876 vydáním „Nauky o harmonii“, která je prvním tištěným dílem tohoto druhu u nás. Po mnoho let se jednalo o vůbec nejlepší učebnici hudební harmonie.

Gregora nezanedbával ani svou vlastní koncertní činnost, při níž velmi často a s nadšením vystupoval v Písku a řadě dalších jihočeských měst jako virtuóz na kontrabas.

Když se počátkem šedesátých let začaly na celém území Čech pod heslem „Zpěvem k srdci – srdcem k vlasti“ zakládat vlastenecky zaměřené pěvecké spolky (nejvýznamnějším byl pražský Hlahol), neváhal Gregora a s několika přáteli založil v Písku spolek vlastní. Nazval jej Otavan a stal se jeho duchovním otcem. Otavan byl nejvýznamnějším pěveckým spolkem v jižních Čechách. Doslova do posledních let Gregorova života tvořili převážnou část dorostu sboru jeho žáci.

Úmrtí

Náhrobek hudebního skladatele Františka Gregory v Písku

Počátkem roku1887, kdy byl Děkanský chrám v Písku opravován, bylo vyhověno skladatelovu dávnému přání. Přes třicet let totiž usiloval o to, aby se stroj varhan posunul tak, aby se do kůru chrámu vešel větší počet zpěváků a hudebníků. Stalo se tak dne 19. Ledna1887. František Gregora, který toho času již dlouhou dobu stonal se těšil, že v chrámu bude moci předvést některé ze svých velkých skladeb s kompletním sborem. Bohužel se toho však již nedočkal. Po převzetí nově upravených varhan dne 22. ledna ještě konal své obvyklé povinnosti a dokonce vyučoval. Den nato však ulehl a 27. ledna 1887 ve věku 68 let zemřel.

Zpráva o úmrtí mistra Gregory všeobecně překvapila a mnohé české časopisy zveřejnily vzpomínky na zesnulého. Například hudební časopis Dalibor z 5. února 1887 uvedl:
České hudba ztrácí jednoho z nejryzejších a nejvážnějších svých pěstitelů se skromným ředitelem kůru, jenž se v Písku dne 27. ledna rozloučil se životem. Jím klesá v hrob přední chlouba a ozdoba královského města Písku, požehnaný umělec, vzor ředitele hudby chrámové, výborný učitel, ryzí český charakter zlatého srdce.
František Gregora je pochován na západní straně hřbitova u Nejsvětější Trojice v Písku. Nad hrobem se tyčí žulový jehlan zdobený bronzovým medailonem a podobiznou skladatele.

Tvorba

Komponoval hlavně chrámovou hudbu a koncertní skladby pro kontrabas. Kontrabas, do té doby odsouzený k vedlejší roli v orchestru, povýšil na sólový nástroj. Dochovalo se 17 koncertů pro kontrabas a orchestr. Stejně vynikal i jako virtuóz na pozoun a na flétnu.

Jeho dílo zůstalo z velké části nedoceněno. Jedním z důvodů, proč tomu tak bylo, je fakt, že jazykem církve, v jejíchž službách jako regenschori Gregora byl, byla stále ještě latina. Vlastenectví a láska k češtině však vedly Gregoru k tomu, že všechny své skladby, světské i církevní, opatřoval českými texty. To zapříčinilo, že skladby byly církevní konzistoří mnohdy odmítány. Jednou se dokonce stalo, že konzistoř skladbu po umělecké stránce ocenila, ale pro český text ji odmítla schválit pro liturgické účely. Gregora v tomto ohledu nikdy neustoupil, přestože se tím sám hmotně poškozoval.

Památka na Františka Gregoru v dnešní době

V dnešní době se lze se jménem Františka Gregory setkat především v Jižních Čechách. V Písku a v Netolicích jsou po něm pojmenované ulice a na jeho rodném domě je umístěna pamětní deska. Na informační tabuli u vstupu do pietního parku u Nejsvětější Trojice v Písku, kde se nachází jeho náhrobek, je Gregora uveden jako významná písecká osobnost. V neposlední řadě je Františku Gregorovi věnována část expozice v Prácheňském muzeu v Písku. Ve druhém patře věnovaném významným osobnostem spojeným s kulturou v regionu, lze nalézt originál Gregorovy kytary a polnice, několik jeho portrétů a velké množství dalších drobností z pozůstalosti.

Zpracoval – V. Kazda